Rozhovor s Milošem Urbanem, autorem románu Hastrman

Miloš Urban, autor románové předlohy filmu Hastrman, vypráví o vnímání krajiny, inspiraci k napsání Hastrmana i o tom, jak vidí filmové zpracování svého díla.

Těžko můžeme začít jiným než zvědavým dotazem po vašem hodnocení filmového Hastrmana.

Líbí se mi hodně. Myslím, že je to hodně jiný film, než jaké tu běžně vznikají. V určité své romantické vypjatosti totiž působí jakoby výjimečně patřičně. Tohle tady chybělo, takový film jiného druhu. Ne komedie, která se klidně může dávat v televizi. Ne film plný hlášek. Hastrman by mohl spojit diváky, kteří chtějí jít na „biják“, s těmi, kteří o zhlédnutém dál chtějí přemýšlet.

Ondřej Havelka pro leckoho může být překvapivým režisérem příběhu z 19. století.

Já měl od počátku radost, že se toho ujal právě on a producent Čestmír Kopecký. Už dříve se objevily pokusy Hastrmana zfilmovat, ale žádný nedopadl. Vždycky to usnulo nejspíš proto, že nebyl nikdo, kdo by dobře napsal scénář. Sám scenárista nejsem, tento nakonec napsali Ondřej a Petr Hudský.

Co dle vašeho názoru jazzmana Ondřeje Havelku přitáhlo k mytickému Hastrmanovi?

Myslím, že ho nevtáhlo ani ekologické téma románu, ani jeho nadtéma lidské oběti pro druhé. Líbila se mu milostná linie, děj usazený na venkov 19. století a lidové zvyky. V tom se zhlídnul, takže sleduje hlavně tuhle linku a ekologie si skoro nevšímá, tedy vyjma závěrečného dovětku. Je to spíš baladický příběh „člověka ve zvířeti, zvířete v člověku“, tedy první díl románu s drobnými přesahy do druhého.

A jak na vás působí Karel Dobrý v titulní roli?

To je snad jeho první film s titulní rolí! On v něm téměř nesleze z plátna, což je moc dobře. Pravda, když jsem se dozvěděl, že hastrmana bude hrát Karel, nejdřív jsem se lekl, protože můj hastrman je zakrslý aristokrat, kdežto Karel je obr a působí znepokojujícím dojmem. Přestože je to prima chlápek, svede lidem nahnat strach, když chce (nebo když se neovládne).

Je něco v románu a ve filmu řešeno zjevně rozdílně?

Ondřej do příběhu dává humor, a ten já v knize nemám, protože ho neumím. Možná ještě v povídkách ze současnosti, ale rozhodně ne v této látce. Potřeboval bych ghostwritera, který by po mně přečetl, co napíšu, a přidělal humorné prvky. Zato Ondřej má ve filmu pasáže, které jsem já napsal docela drasticky, nádherně odlehčeny humorem. Když jsem film viděl poprvé, asi pětkrát nebo šestkrát jsem se smál nahlas. A Ondřej seděl za mnou a kontroloval, jak reaguju. Byl se mnou spokojený.

Takže jste mu ani neradil, jak měl co natočit?

Vůbec ne, naopak jsem potěšen, že mou knihu někdo takhle pěkně pochopil a že z ní tak citlivě vybíral pro film. Mně se líbí, že Ondřej se neopájí krajinou, kterou zobrazuje, ale že se na ni dívá a hledá v její obyčejnosti to neobyčejné. Jako já, když jsem Hastrmana psal. Ta krajina je príma, je hezká, ale máme tady asi krásnější místa, než je kopec Vlhošť a rybníky pod ním. Jde o to vidět srdcem.

No ale pro román je jakési mytizování krajiny typické.

Ano, ostatně krajina ve mně potřebu napsat Hastrmana vyvolala. Víte, já tu knížku myslel vážně – já ji myslel jako politický čin. Opravdu jsem si myslel, že společností bude rezonovat, že o ní a jejím tématu budou mluvit politici. Skutečně jsem byl takhle naivní, ačkoli ve svých tehdejších třiceti bych býval už tolik být nemusel. Jenže byl jsem. Hastrman prostě byl můj naprosto vážně míněný politický statement. Nakonec sice dostal Literu, ale jinak v podstatě žádný ohlas mimo literární kruhy neměl. Víte, je to moje nejlepší knížka, už nikdy ji nepřekonám. Nic lepšího nemám a těžko budu mít. Navíc dneska už bych takovýto protestsong nenapsal, už to ve mně není. Jsem konzervativnější a toužím psát jiné věci, zábavnější, u kterých se nemusím tolik trápit.

Zůstaňme u krajiny: vy nepocházíte od Vlhoště, kde se Hastrman odehrává.

To ne, ale nejsem z daleka, rodina je z Doks. Ačkoli jsem zvažoval odehrát děj Hastrmana na Máchově jezeře, i mém milovaném, nakonec jsem z toho vycouval, protože už před dvaceti lety to byl průmyslový rybník, natož dneska. Potřeboval jsem klidnější lokaci. A protože maminka před dvaceti lety koupila byt v České Lípě, začali jsme objevovat Českolipsko. To ještě je cíp Českého ráje a Kokořínska. Objevil jsem tamní rybníky, ten obrovský klid, který u nich byl. Bývalo tam jenom pár chatiček, kdepak to, co je tam dneska (je vidět, že lidi táhnou za vodou). Zažíval jsem tam magické momenty a opravdu měl pocity, které jsem pak dal do knížky, že tam v průrvách, vysekaných do skály, jsou nádherné zásahy člověka do krajiny. Je to krajinná architektura, která funguje, která krajině dokonce pomáhá. Právě tam jsem zažíval dojmy, že voda teče nahoru, takové ty chvíle, kdy se člověk ptá sám sebe, není-li na drogách. Tyhle okamžiky jsem si zapisoval a chtěl dostat do románu.

A tam se film natáčel?

Částečně. A částečně na Jezeří, kde stojí krásný zámek nad měsíční krajinou hnědouhelného dolu, která se ve filmu objeví na začátku jako taková arkadická krajina. Vyplněna jiným obsahem, než jaký má dneska důl. Cílem je ukázat, jak to tam bylo pěkné. A ono bylo! Když vidíte staré rytiny a obrazy zachycující tamní kraj říkáte si, kam se hrabou jižní Čechy – romantická krajina byla tahle!

Tato někdejší máchovská krajina tedy stvořila Hastrmana. Zároveň nutno říct, že ani přes Erbenovu báseň, film Václava Vorlíčka ani snažení Josefa Dvořáka to není typická česká figura.

Chtěl jsem z něj mít romantického hrdinu, jako takového už ho vlastně představil K. J. Erben. Ale především jsem nechtěl, aby to byl směšný tajtrdlík z pimprlového divadla. Chtěl jsem, aby byl nebezpečný a svým způsobem krásný. Aby v sobě měl hloubku a zároveň neštěstí. Protože když jsem jeho příběh psal, byl jsem sám ve svém osobním životě dost nešťastný. A samozřejmě se to promítlo do knížky. Ostatně každý ví, co to znamená nešťastně milovat. A když se potom střetnou tragické nálady s magickým místem, tak… najednou bylo jasné, že jsem potřeboval psát ekologické téma. A protože tu fungovaly Děti Země, stvořil jsem Děti vody… prostě jaksi mimoděk bylo zřejmé, že mi z toho vyjde hastrman. Vodník, ale ne pohádkový, spíš právě mytický.

Ondřej Havelka udělal film především právě o lásce. Jak ve vás po těch letech rezonuje, že to je o ní čili o tísni, kterou jste tehdy svým psaním řešil?

No je to tam, co si budeme povídat. Člověk neustále v sobě musí potlačovat své démony. Hází to s ním pak ze strany na stranu. A tohle lavírování a vnitřní sváry ve filmu jsou. Skutečně tam vidím tu úžasnou fatální ženu, z níž jsou všichni zblblí – a každý jinak. Inspiroval jsem se u ní Boženou Němcovou, když jsem četl její korespondenci. Ona moc toužila být hozená ze svého prostředí do budoucnosti, její současnost ji deptala. Jak lidi, tak majetkové poměry nebo postavení žen v měšťanské společnosti.

Čili Katynka je vaše Božena Němcová?

Určitě jí je ovlivněná. Třeba v tom, jak si umí omotat chlapy kolem prstu. Anebo v tom vnitřním deptání sebe sama. Takový je i hastrman – monstrum, příšera. Určité fyzické rysy sice má jiné než normální chlap, ale stejně jako on neustále zápasí se svými vnitřními běsy. Tak jsem se cítil při psaní, tak se to promítlo do knížky a tak je to vidět i ve filmu, třebaže pochopitelně nikdo nepozná – nebýt tohoto přiznání – že jsem to tam psal sám ze sebe.

Takže na jednu stranu jste v Hastrmanovi řešil svár, který jste měl v sobě, a na stranu druhou jste usiloval vyvolat bugr jeho tématem. To jsou vysoké nároky na vlastní text.

Ano, to asi ano. Přitom víc uznávaná je ta první knížka. Ta, která vznikla jenom proto, aby pak mohla vzniknout ta druhá. Ta, z které je teď film. Je pravda, že v té první knížce se především řeší ty vnitřní věci, citové, lidské, kdežto v té druhé je to sekačka politiků a ošklivých lidí.

Možná lidi víc touží po lásce než po řešení složitých problémů.

To je možné, třebaže mnou nabídnuté řešení je jednoduché. I když ani já nemám násilí za odpověď na problémy, pouze ukazuju, že v zoufalství se k němu sáhnout může. Tehdy mi nadávali, že takhle to není možné, zato při současném dění už by se možná tolik nedivili. Ostatně myslím, že podobně jako já později jednu svou knihu zpracoval Emil Hakl a snad za ni dostal literární cenu…

Možná jste jen byl napřed. Přitom začátky vašeho psaní jsou retro z 19. století: Poslední tečka za Rukopisy, Sedmikostelí, Hastrman. Až potom jste se neustále posouval do současnosti, prozatím poslední Závěrka je ryze současná. Proč stál na počátku právě předminulý věk?

Poslední tečka za Rukopisy se týkala nálezu Rukopisu královédvorského a zelenohorského, takže si o dobu biedermeieru řekla. Musel jsem tu dobu nastudovat, opřít se o tehdejší historii, pohrát si s ní, vymyslet si na jejím základě svou pseudopravdu a celkově si pohrát s celým tím crazy příběhem kolem Rukopisů. Každopádně díky historické opoře jsem vůbec mohl najít odvahu něco vydat, protože já jsem nikdy neměl silné autorské sebevědomí. Potom, máte pravdu, jsem v historii zůstal a přišlo Sedmikostelí, byť v něm jde o cítění historie přes dotek architektury, přes kostely a kamenné zdi. Hastrman je historický do třetice, a ovšem zase jinak.

Původně, pokud vím, měl mít jenom svůj druhý díl, ten ze současnosti. Přesně tak. Chtěl jsem předvést příběh o tom, co se stane, když někdo vezme za svůj úkol hájit přírodu a jde na to tím nejdrastičtějším teroristickým způsobem. Jenže zdálo se mně, že tomu něco chybí, že napřed bych měl ukázat nějakou idylu. Takže jsem se obrátil zpátky do biedermeieru, ale nikoli do měšťanského prostředí, nýbrž na venkov. Ukázat idylu, kdy vztah s přírodou a se zemí, s vlastním okolím býval harmonický. Jenomže do tohoto plánu se mi začaly dostávat věci rituální a kultovní, což mě upoutalo. Nechtěl jsem psát jenom o bohabojných lidech, kteří chodí do kostela a jsou pánbíčkáři plní strachu, chtěl jsem taky rebelanty a s nimi mírný návrat k pohanství. Je to vlastně popis romantické, nebo dokonce postromantické doby.

Za těch sedmnáct let od prvního vydání Hastrmana se doba stala postfaktickou. Tak mi závěrem řekněte, kde by hastrman bydlel a žil v dnešních poměrech.

To je dobrá otázka. Asi bych pro něj hledal nějaké odlehlejší místo. Nevím… šumavská jezera? Ale ta jsou už taky plná lidí, třebaže je to rezervace. Prostě všude je moc lidí, takže dneska by hastrman bydlel na nějaké slati nebo na rašeliništi. Na pěkném tajemném místě. Čili nejspíš už ne u České Lípy.